Nad propastí

30. dubna 2016 v 11:21 | Kiwi |  Básně
Na slabým lanku visí mi můj život,
A tenký led mě drží na nohou,
Jen jediný nedomyšlený krůček křivo
Předchází volnému pádu oblohou.

Snažím se našlapovat opatrně,
Snažím se udržet v sedle,
Kéž by můj rovnovážný smysl nezakrněl
Nesvolil mi šlápnout vedle!

Mračna se stahují, temno mě obestírá,
Bouřka mý nejistý kroky dohání,
Zdali mi do konce vystačí víra
Nebo skočím sama v propast poznání..?

Na téma týdne: Nad propastí
 

Bouře

10. února 2016 v 18:08 | Kiwi |  Básně
Hromy bijí vískou spící,
Vyjí vlci, hučí sýci,
A pode mraky z prašné šedi
Za stolem krásná dívka sedí,
Tam v matném světle ze svící
Perly jí kanou po líci.

Kapitola 2.

6. února 2016 v 10:48 | Kiwi |  Procitání
,,Ach, Jennifer!" Královna se na dceru vrhla se slzami v očích hned, jak vešla do salonku. Objala ji tak silně, že se Jenny, zašněrované do korzetu, na chvíli zatmělo před očima. ,,Jsi moc, moc krásná. Už je ti sedmnáct, věřila bys tomu? Přijde mi to jako včera, když jsi jela poprvé na koni, když jsi běhala s míčem po zahradě. Ale ty už jsi tak velká!" Kéž bych nebyla, chtělo se jí odpovědět, ale místo toho se jen zářivě usmívala a přikyvovala. Něco jí říkalo, že to teď bude muset dělat často. Už nebude moci dávat své pocity najevo. Už se bude jen usmívat. Z výuky tance se stane vybrané vyjadřování, z lekcí šermu královská etiketa. Sbohem, šťastná Jenny.

Malý salonek se změnil k nepoznání. Všude byly rudé růže, stuhy, zlatem vyšívané ubrusy. Jenny přemítala, zda se slaví to, že ona už brzy získá korunu, nebo to, že se jí dosavadní král zbaví. Ať tak nebo tak, dnes měla narozeniny, ale vůbec se necítila dobře. Najednou v obrovském a rozlehlém paláci cítila něco jako klaustrofobii. Něco se změnilo. Něco bylo špatně.
 


Baví mne žít (báseň)

4. února 2016 v 19:42 | Kiwi |  Básně
Tak baví mne žít,
Tak brzdí mne spát,
Chci celé dny bdít,
A neusínat.

Kapitola 1.

4. února 2016 v 11:20 | Kiwi |  Procitání
-POPIS-
Farelonská princezna Jenny si až do sedmnáctých narozenin žila docela hezky; měla přátele, milující rodiče, povinnosti zvládala a snad nic jí nechybělo ke štěstí. Jenže teď je všechno jinak.

Jenny získá v den svých sedmnáctin přesně rok na to, aby svůj život změnila k nepoznání. Musí si vybrat jako ženicha jednoho ze dvou absolutně neznámých princů, učit se vládnout a konečně získat obrázek o stavu země, která je na pokraji rozpadu. V královských rodinách mezitím zuří tiché, diskrétní a krvelačné války o trůny, nepřátelé doráží ze všech stran a uvnitř hranic vládnou vzpoury a rebelie. Jenny začíná veřejné lhaní o míru a bezpečí přerůstat přes hlavu a její svět se obrací v naprostý chaos. Navíc stále ještě nemá svého vyvoleného...

Až spadnou hvězdy

28. ledna 2016 v 17:57 | Kiwi |  Básně
Čekám až spadnou hvězdy, spadnou mi do klína,
Čekám až jasné nebe protne houf ostrých střel,
Až rozštěpí jas rudých ďáblů nebeská marína
A hvězdné lodě sestoupí skrz divoké vlny těl.

...a já čekám...

25. ledna 2016 v 17:27 | Kiwi |  Témata Týdne
Začíná se stmívat. Nade mnou se rozsvítí pouliční lampa a do kůže se mi vpije chlad. Hledím zarytě na kamennou ulici. Opírám se o zábradlí a pod sebou slyším nezkrotný proud řeky. A čekám.
Tak jako se odpoledne pozvolna přehouplo ve večer, začíná přicházet noc. S rukama v kapsách hledím na stále stejný kámen, stejnou část chodníku. Neotáčím se za zvuky ani za stíny, kterých zřetelně ubývalo, až se nakonec všechno zastavilo úplně. Jen v dálce zaslechnu psí štěkot, brždění auta - a dole pod sebou řeku, která na nic nečeká. Ale já...
Začíná pršet. Kdybych zvedl hlavu, viděl bych lidi, jak zatahují záclony. Dešťové kapky se noří do řeky a nechávají se strhávat proudem, bubnují o chodník a protékají mezi dlaždicemi. Stékají mi po rukávu, po vlasech. Stále čekám.
Čekal jsem, až se slunce přehoupne přes poledne, čekal jsem, až se mha změní v šero, až se šero změní v tmu. Teď čekám na zázrak. Prostál jsem hodiny bez hnutí, ponořený do šumění řeky. Vnímal jsem každé smítko na kamenné dlaždici, každou nerovnost... obvykle jsem tu chodil jen v noci. Splynout s tichem. Splynout s prázdnotou na ulici.
Světla z oken, co se začala rozsvěcet sotva před minutou a zároveň tak dávno, postupně pohasínají. Vítr mi rozfouká mokré vlasy. Deštěm slepené pramínky mi vytvořily na vrchní straně zorného pole černou pavučinu. Déšť ustává. A já čekám.
Ani nevím na co. Ale vím, že je to blízko. Cítím to. Cítím to každou noc. Přemýšlím nade vším, nad vlastním životem i nad životy jiných. Nad všemi, co kolem mě projdou.
Měsíc zakryjí mraky a na ulici padne stín. Jen těžko rozpoznávám hrany kamenných kvádrů. Další závan větru mě přinutí roztřást se. Vydechnu a přehoupnu se z pat na špičky. Pomalu se vracím domů, se svým prázdným, nenaplněným pocitem a naprosto bez emocí. Pomalu přecházím ulici, aniž bych odtrhl oči od země. Znám tohle místo už tak dobře.

V útrobách noci se pohnuly dvě postavy. Opírající se o zábradlí, ruce v kapsách, pohled přišpendlený k zemi. V jeden magický moment se oddělily od řeky, co je spojovala, jen chvíli bojovaly s pocitem, že je něco špatně, než obě zabraly za kliku, obě vrhly poslední pohled k měsíci, jako už tolikrát, a zavřely za sebou dveře, aby je další noci mohly otevřít a vrátit se ke svým pochybám, svým tápajícím myšlenkám, svému čekání.

Chlapec i dívka čekali na své štěstí trpělivě a dlouho. Velmi, velmi dlouho.

Nikdy se nedočkali.

Dívka v oblacích

13. ledna 2016 v 15:33 | Kiwi |  Básně

Ne vždycky láska přejde přes nesnáze,
Ne vždycky slzy z konce zplodí smích,
Své o tom ví ta dívka na podlaze,
Své o tom ví ta dívka v oblacích.

V sevření zdí zdobených reliéfy,
V hrobě obehnaném malbami,
Hruď dívce krásně zdobí bodné trefy,
Co byly jí z utrpení bránami.

Nehybná dívka jako z mramoru,
Bílá a chladná, v kamenném výkřiku,
Prázdné oči už navždy hledí nahoru,
Spící ruce hladí krvavou tuniku.

Z očí se dávno vytratila záře,
A z bělostných líček se časem smyla růž,
Všechno co zbylo jsou jen propadlé tváře,
Jen bezduché tělo - schránka prázdná už.

Jak v zdobeném korzetu, ve zlaté kleci,
Žila mladá dívka v nádherné věži,
Jediný záblesk v jediný moment
Už navždy Locika na cihlách leží.

Na téma týdne - Jako v korzetu

Vánoční pohádka o Ježi-Babě

23. prosince 2015 v 12:32 | Kiwi |  Povídky
Jednou, bylo zrovna 24.12, si Ježíšek rovnal dárky na svůj neviditelný létající skútr, když se za ním ozvalo: ,,Héj!" Ježíšek se lekl, vrazil do dárkové pyramidy, kterou právě vytvořil, a zřítila se mu na nohu plazmová televize. ,,Au!" vyjekl a podíval se, kdo to přišel.Ve dveřích stála stará čarodějnice z chaloupky na kuří nožce.Přišla se optat, zda mu přišel její dopis, když ho odeslala teprve včera.Ježíškova zranění si zřejmě nevšimla. ,,Ahoj, příteli!Dostal jsi můj dopis?A co ten smutný obličej?" Ježíšek si povzdechl. ,,Ano, turbokoště jsem ti sehnal...ale jsem smutný, protože mám zraněnou nohu, a nestihnu rozvézt všechny dárky." Čarodějnice se nejdřív lekla, ale pak jí něco napadlo: ,,Ježíšku, nemohl bys mi dát můj dárek dřív?" Ten si jen povzdechl: ,,Ale to se přece nesmí!" ,,No tak!Buď ho já dostanu dřív a nebo ho spousta lidí dostane později." Ježíšek se na čarodějnici nevěřícně podíval: ,,Chceš říct, že..." ,,Jasně!Moc ráda ti na turbokoštěti pomůžu.Budu tvoje Ježi-baba!"

Wanted

11. prosince 2015 v 21:21 | Kiwi |  Témata Týdne
Znáte ji?
Má něco přes metr šedesát, rovné blond vlasy,
A dlouhé řasy u vícebarevných očí, nejvíc však modrých asi.
Viděli jste ji?
Tu holku z města?
Může být kdekoliv - dům, les, nebo cesta.
A jaká je?
Tvrdohlavá, možná hned nepůjde s vámi.
Jak tedy?
To nevíme, na to už musíte sami...
A zda je zlá, a nebo dobrá postava příběhu?
Má ji každý rád, či jsou snad stovky vypsány na její hlavu?
Těžko říct.
Pro sebe hlavní hrdinkou, pro jiné vedlejší, a pro další jen součástí davu.
Tak jak se tedy chová?
Mile, povětšinou.
Avšak doma, s chlapci, s děvčaty, vždycky je trochu jinou.
Jaká je odměna?
Lidi, modré z nebe.

Zn. Dívka co hledá sama sebe.


Na téma týdne - Hledání sama sebe

Kam dál

You must just try, try and try again...