...a já čekám...

25. ledna 2016 v 17:27 | Kiwi |  Témata Týdne
Začíná se stmívat. Nade mnou se rozsvítí pouliční lampa a do kůže se mi vpije chlad. Hledím zarytě na kamennou ulici. Opírám se o zábradlí a pod sebou slyším nezkrotný proud řeky. A čekám.
Tak jako se odpoledne pozvolna přehouplo ve večer, začíná přicházet noc. S rukama v kapsách hledím na stále stejný kámen, stejnou část chodníku. Neotáčím se za zvuky ani za stíny, kterých zřetelně ubývalo, až se nakonec všechno zastavilo úplně. Jen v dálce zaslechnu psí štěkot, brždění auta - a dole pod sebou řeku, která na nic nečeká. Ale já...
Začíná pršet. Kdybych zvedl hlavu, viděl bych lidi, jak zatahují záclony. Dešťové kapky se noří do řeky a nechávají se strhávat proudem, bubnují o chodník a protékají mezi dlaždicemi. Stékají mi po rukávu, po vlasech. Stále čekám.
Čekal jsem, až se slunce přehoupne přes poledne, čekal jsem, až se mha změní v šero, až se šero změní v tmu. Teď čekám na zázrak. Prostál jsem hodiny bez hnutí, ponořený do šumění řeky. Vnímal jsem každé smítko na kamenné dlaždici, každou nerovnost... obvykle jsem tu chodil jen v noci. Splynout s tichem. Splynout s prázdnotou na ulici.
Světla z oken, co se začala rozsvěcet sotva před minutou a zároveň tak dávno, postupně pohasínají. Vítr mi rozfouká mokré vlasy. Deštěm slepené pramínky mi vytvořily na vrchní straně zorného pole černou pavučinu. Déšť ustává. A já čekám.
Ani nevím na co. Ale vím, že je to blízko. Cítím to. Cítím to každou noc. Přemýšlím nade vším, nad vlastním životem i nad životy jiných. Nad všemi, co kolem mě projdou.
Měsíc zakryjí mraky a na ulici padne stín. Jen těžko rozpoznávám hrany kamenných kvádrů. Další závan větru mě přinutí roztřást se. Vydechnu a přehoupnu se z pat na špičky. Pomalu se vracím domů, se svým prázdným, nenaplněným pocitem a naprosto bez emocí. Pomalu přecházím ulici, aniž bych odtrhl oči od země. Znám tohle místo už tak dobře.

V útrobách noci se pohnuly dvě postavy. Opírající se o zábradlí, ruce v kapsách, pohled přišpendlený k zemi. V jeden magický moment se oddělily od řeky, co je spojovala, jen chvíli bojovaly s pocitem, že je něco špatně, než obě zabraly za kliku, obě vrhly poslední pohled k měsíci, jako už tolikrát, a zavřely za sebou dveře, aby je další noci mohly otevřít a vrátit se ke svým pochybám, svým tápajícím myšlenkám, svému čekání.

Chlapec i dívka čekali na své štěstí trpělivě a dlouho. Velmi, velmi dlouho.

Nikdy se nedočkali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 writing-mood writing-mood | E-mail | 25. ledna 2016 v 18:56 | Reagovat

Přijde mi to jako zoufalé vymačkávání textu z pera. V podstatě o ničem a přitom ta stylistika má naději. Nepiš, když nemáš o čem.
A abych nebyl zaujatý, přečtu si i něco z povídek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
You must just try, try and try again...